Božena Beatris FORMANKO
ÉRA KLIDU A SLEPOTY – ŽIVOT PŘED BRÁNOU
Člověk musí nejdřív poznat stabilitu, aby pochopil změnu. Musí zažít úspěch, aby poznal, co je skutečné. Musí žít „běžný život“, aby pochopil, jak žijí ostatní. Musí mít pevnou identitu, aby ji mohl později opustit.
Můj příběh nezačíná jako u mnoha jiných lidí. Nikdy dříve jsem neměla nadpřirozené schopnosti, kterými se lidé identifikují. Žila jsem život, který nikdy nebyl lehký, ale právě tento průchod mě zoceloval k tomu, co později mělo přijít.
Už od dětství jsem měla „prapodivné“ sny. Toužila jsem po Egyptě, který mě okouzlil na jedné vývěsné tabuli cestovní kanceláře. Mě bylo asi deset a chodila jsem se tam dívat na fotografie pyramid. Říkávala jsem si, že tam se musím jednou podívat a až se tam podívám, mohu klidně umřít. Tehdy jsem nevěděla jak moc blízko byla má slova realitě, která se mi nenápadně ukazovala už jako dítěti. Mým snem bylo být princezna, ale ne na krásném zámku, ale na vyprahlé terase. Toužila jsem chodit v býlích šatech po rozpadlých tvrzích a hradech. Žádný princ ani kočár, jen já a mé Slunce dosedající na terasy, které doprovázelo každičký můj krok.
Skutečná spiritualita se u mě plně rozvinula v každodenním životě až po návratu Slunce kolem třiceti let mého věku. Dokončila jsem tehdy tři cykly duchovního dětství (numerologické a astrologické výpočty). V té době mě do spirituality vtáhl silný osobní zážitek, který zcela změnil můj životní směr. Po této iniciaci a její integraci jsem se intenzivně začala zajímat o nehmotný svět, který byl velmi intenzivní a rychlý. Všechno se dělo jakoby naráz. V té době jsem pracovala jako poradce v tarotu. Tady mi lidé poprvé ukázali, že to, co dělám, dělat v této podobě nechci. Toužila jsem po tom, aby lidé věděli, aby se každý uměl orientovat ve svých životních situacích sám z plného vědomí. Tento vnitřní stav mě dovedl ke ŠKOLE VZESTUPU, kterou jsem založila, abych lidem nabídla poznání, techniky, zasvěcení – to vše, čím jsem sama prošla. Moje přesvědčení totiž bylo, že nemůžu a nebudu předávat něco, co sama vlastním prožitkem neznám. Vytvořila jsem tak místo, kam lidé chodili pro spirituální poznání v podobě kurzů. Dosáhla jsem tím spokojenosti a byla přesvědčená, že neexistuje síla, která by mě z této cesty odvedla. Hluboce jsem věřila, že tato je můj vrchol, mé skutečné poslání, miminko, které jsem si vypiplala do podoby, která mě naplňovala.
Éra Ryb je období mlhy, iluzí, rozpouštění hranic, víry místo vidění. Je to energie, kde člověk nevidí realitu přímo, ale skrze filtr přání. Věří, že se našel, i když je to jen odraz. Žije v pocitu „tohle je ono“, ale není to ukotvené. Má často pocit spojení, ale vlastně neví s čím. Cítí směr, ale nevidí cestu. Žije v naději, ne v pravdě. Je to jako být pod vodou, kde slyšíš tlumeně, vidíš rozmazaně, cítíš, že je něco blízko, ale nevíš co. Všechno kolem je měkké, jemné, ale nejasné. Tady si člověk myslí, že je „probuzený“, protože cítí intenzitu. Ale jeho intenzita není jasnost.
Je to krásné, ale klamavé. Ryby nejsou lež. Ryby jsou iluze, která působí jako pravda.
„Člověk si staví chrám z písku a věří, že je z kamene.“
Moje stabilita se zvyšovala, tvůrčí činnost stoupala. Cítila jsem bezpečí a jistoty. Neustále jsem se vzdělávala, doplňovala své mezery a rostla. Dopředu mě vedla vnitřní touha, která se orientovala na lidi kolem mě, mé klienty a žáky. Bylo krásné tu pro ně být. Pracovní oblast se propisovala i v osobním životě, protože moje práce nikdy nebyla práce, bylo to poslání i když v této fázi slepé.
V této části života jsem prožila vrchol, stabilitu, jistoty. Zkusila jsem si, jak moc člověk může být přesvědčen něčím, co ve skutečnosti je role, maska, vzorec nebo prostě součást individuální cesty. Jaké to je být v přechodu ér Ryb a Vodnáře. Době, kdy se slepá spiritualita začíná žít vědoměji v podobě zvýšené kolektivní potřeby růstu z pohledu duše. Době, kdy se probouzíme, ale dozvuk Ryb nás stále svírá maskou iluze, přitom Vodnář nás vede výš. To je přesně ten čas, kdy jdeme nahoru, cítíme změny, ztotožňujeme se se svým posláním, ale vliv Ryb je stále nekompromisní. Je to stav, který zažívá nebo zažívat bude každý z nás, je nevyhnutelný, protože je procesem obrovského kolektivního přechodu.
Na Egypt jsem zcela zapomněla. Našla jsem se přeci jinde a moje sny se stali prachem. Přitom se psal příběh, který je těžké pochopit, který je těžké žít, ale který je domovem každého z nás. Egypt ve mě nikdy nezemřel, jen byl zastíněn vrcholem éry Ryb a ozýval se hlasem, který jsem neslyšela.
Nikdy by mě nenapadlo to, co mě vlastně všechno čeká. Že moje staré Já zemře v prachu minulosti a Egypt se znovu ozve v síle, která je neuchopitelná. Už nyní se příběh skládá, pomalu a nejasně, protože do svých skutečných očí se můžeš podívat, až když je obraz celý. Prošla jsem touto cestou a dnes tady stojím, abych ti ukázala kudy ta cesta vede. Abych ti ukázala, že Egypt pro nikoho NIKDY NEZEMŘEL.
„DŮM RE“ – ŽIVOT VE SVĚTLE, KTERÉ JEŠTĚ NENÍ PRAVDOU
Dědictví našich předků a jejich archetypální chápání toho, co se děje.
Egyptský archetyp hovoří o době DOMU RE. Je to svět běžného života, denního světla. Svět rolí, úspěchu a času, kde nic nenaznačuje přechod. Člověk žije v řádu MAAT, jeho život je stabilní, práce mu funguje, vztahy mají strukturu, dny svůj rytmus a identita člověka je pevná. Člověk zde dělá to, co se od něj očekává, co umí, co mu dává smysl a to, co mu přináší uznání. Je to archetyp – člověk je součástí světa, ne jeho tvůrcem.
Člověk věří, že jeho práce je jeho cesta. Má pocit poslání, správnosti, pocitu, že „tohle je ono“, že život je naplněný. Je to archetyp – slepoty světla – světlo RE je jasné, ale neukazuje hloubku.
Člověk nevidí svůj stín. Nevidí hlubší vrstvy sebe, že jeho identita je naučená, že jeho úspěch je povrch. Nevidí to, že jeho cesta je jen první vrstva. Je to archetyp – RE osvětluje povrch, ale ne Duat.
Člověk je spokojený, protože neví, že existuje víc. Necítí potřebu změny, volání, napětí, přechodu. Je to archetyp – dům RE je plná světla, ale prázdný hloubky.
V egyptské logice je tato fáze nezbytná. Bez světla není možní vstoupit do Duatu. Bez stability není možní projít transformací. Bez identity není možné ji opustit a bez úspěchu není možné pochopit prázdnotu. Je to archetyp – kdo nepozná den, nemůže poznat noc.
Tato část byla ve starověkém Egyptě základem k tomu, aby se člověk mohl znovu zrodit. Aby mohl projít znovuzrozením, potřeboval znát světlo a toto světlo mu zajišťoval život, který pro něj byl jeho součástí.
